Očekáváte, že ostatní znají vaše myšlenky?

Také se vám stává, že jste zklamaní z toho, že druhý nesplní něco, co jste si přáli nebo jste to očekávali?

   Běží vám hlavou myšlenky : „Však on musí vědět, jak se cítím a že potřebuji pomoci.“ Nebo „nadřízený ví, že pracuji dobře a jistě mě odmění.“ „Dnes mi není dobře, proč mi neuvaří aspoň čaj?„. „Každý ví, co mě baví a co mám rád. Tak proč mi koupili k narozeninám tohle???“  „Tolik si přeji, abychom dnes byli spolu a jeli na výlet. Tak proč jsem doma sám?„

   Mysleli jste, ale také na to, co odpovídáte třeba, když se vás někdo zeptá : „Jak se cítíš? Není ti špatně?“ a vaše odpověď zní :“Dobře, nic se neděje„. A víte, že je vám špatně a potřebujete si např. v práci vzít volno a stále čekáte, že vám to někdo nabídne. Ale nic takového nepřijde.  Nebo když přijde pochvala : „Dnes ti to tak sluší„. A vaše odpověď : „Ale to už jsem si koupila dávno.“ Či : „Ty jo, ty jsi tak šikovný, že jsi to dokázal“ a odezva : „To byla maličkost„, i když víte, že jste to dělali několik hodin. Nebo další příklad : „Budeme dnes spolu a pojedeme na večeři nebo mám jít ven s kamarády? “ a odpověď : „To je jedno, jak chceš.“ a v hlavě běží, já tolik chci, aby byl se mnou doma.

Radši to neřeknu, přeci to uhodne sám.

A když to otočíme, kolikrát vy jste poznali opravdu něco, co si ten druhý přeje, aniž by o tom mluvil? Kolikrát si zapamatujete to, co vám druzí říkají?

A jaká je cesta ven z marných a úplně zbytečných zklamání ?

Říkejte to, co cítíte. Mluvte o tom, co potřebujete. Naučte si říci o pomoc a podporu.

Pokud se vám článek líbil, sdílejte ho i svým přátelům ;-).