„Rodič nemusí být dokonalý, ale měl by být dospělý, tedy emocionálně zralý. Je důležité, aby uvnitř nás nebylo zraněné dítě, které reaguje ublíženě. Každý z nás jsme si prožili určité věci, které nyní silně prožíváme se svým dítětem. V tomto případě však rodič nereaguje jen na dítě, ale i na vlastní minulost. Měli bychom si však svá dávná zranění ošetřit. Jinak nejsme emocionálně zralí na to, abychom dítě mohli správně podpořit."
„Už od dětství je dobré si nastavovat komunikaci. Já například své dceři odmala říkám - můžeš mi povědět cokoliv, zároveň mi ale vždycky dej najevo, jestli chceš, abych to aktivně řešila. Někdy chtějí děti jenom vyslechnout a sdílet své emoce a prožitky, jindy po nás chtějí, abychom nějak aktivně pomohli nebo poradili. To je rozdíl.”
„Některé dny jsou prostě špatné, tak to prostě je. Jsou dny, kdy je člověk unavený, protivný. Je to naprosto normální. Ale když nespravedlivě vybuchnu, je fajn se omluvit."
„Skrze náročné situace se dítě učí fungovat v životě. Nemůžeme za něj všechno řešit, protože jinak se nenaučí se těžké situace zvládat. Zároveň musí vedet, že se za něj rodič postaví, když to bude třeba.”
„Nezaplavujte dítě svými vlastními nezpracovanými emocemi. Nedělejte si z dítěte svého kamaráda. Vaše dítě tu není pro to, aby se vyrovnávalo s vašimi problémy, nebo je dokonce řešilo. Dítě nemá kapacitu vypořádat se s vaším utrpením - a není to jeho zodpovědnost.”
„Dítě v roli terapeuta se dostává do role malého dospělého. Někdy může mít o rodiče strach a má tendenci o něj pečovat. Často si pak dítě přisvojí roli pečovatele a má tendenci starat se o všechny kolem - přičemž zapomíná sám na sebe."
Speciální pedagožka, terapeutka, lektorka a ředitelka Nadačního fondu Propolis33 Mirka Vokounová Krepčíková o nejen tom, jak mluvit s dospívajícími dětmi, v novém dílu podcastu Poslouchej mě.