Zastavení jako akt vědomé volby

Ne proto, že bychom nestíhali.

Ale proto, že naše tělo a duše potřebují slyšet, kde právě jsme.

Zastavit se v čase.

Ukotvit se v těle.

Všimnout si dechu, tlukotu srdce, kontaktu chodidel se zemí.

Vrátit se do přítomného okamžiku, který je jediným místem, kde se skutečně může něco proměnit.

Sezonní svátky – Imbolc, Ostara, Beltain, Litha, Lammas, Mabon, Samhain, Yule – nejsou reliktem minulosti. Jsou jemnou, ale přesnou řečí přírody. Ukazují nám, jak se světlo rodí, sílí, vrcholí, slábne a znovu se vrací do tmy, aby mohlo vzniknout něco nového.

Stejný pohyb se odehrává i v nás.

Když se těmto bodům roku otevřeme, začneme vnímat, že nejsme oddělení od cyklu, ale jeho součástí.

Že i my máme svá jara naděje, léta plnosti, podzimy sklizně i zimy ticha.

A že každá z těchto fází je zdrojem – pokud jí dovolíme být takovou, jaká je.

Ukotvení v těle je mostem.

Mezi vnějším světem a naším vnitřním prostorem.

Mezi tradicí a současností.

Mezi tím, co bylo předáváno, a tím, co dnes žijeme.

Rituál nemusí být velký ani okázalý.

Někdy stačí zapálit svíci při Imbolcu a zeptat se: Co se ve mně chce zrodit?

Při Ostaře se nadechnout nového rozpuku života okolo sebe.

Při Beltainu dovolit radosti proudit tělem.

Při Lithě se zastavit ve vlastní plnosti.

A v temnějších časech roku dát prostor tichu, smutku, odevzdání i vděčnosti.

Nejde o kopírování starých forem.

Jde o živý vztah.

O odvahu vzít inspiraci z tradic, naslouchat přírodě i sobě a vytvořit si vlastní rituály – pravdivé, osobní, zakořeněné v přítomném okamžiku.

Cyklus světla nás učí, že nemusíme být stále výkonní, silní a otevření.

Že střídání je přirozené.

A že právě v zastavení často znovu nacházíme své zdroje.