Umíš si říct o pomoc?

Nedávno jsem se zúčastnila setkání pomáhajících organizací a jedním z témat bylo: Co je jednodušší, pomoci druhému nebo si sám o pomoc říct. Věřili byste, že skoro všechny ruce, které se zvedly byly pro první variantu? Lidé dokážou pomoci druhému, ale sami si o pomoc říct neumí.

Jak často říkáme:  „To nech, já to udělám potom.“ A nebo „To je dobrý, já těch pět tašek unesu, jsem na to zvyklá.“  Vyvlečete je domů, čelem rozsvítíte světlo, protože ruce máte plné, seberete poslední zbytky sil a nákup uklidíte, ale nejradši byste do toho koply. Připomíná vám to někoho?

Nemáte sílu už čekat a poslouchat: „Příště to udělám.“, „To se udělá potom, však to nehoří.“, „Proč musíš vždycky všechno chtít hned?!“ Už vás nebaví být v rozestavěném domě, koukat na to každý den a přeskakovat položené věci ležící všude kolem. Neměnící se stav vás ničí. Obvykle v tuto chvíli začnete dělat věci sama. Jednoho dne se však pravděpodobně přistihnete naprosto vyčerpaná, bez další síly v tomto pokračovat. Máte toho dost, ruce se vám klepou a nemůžete nic. Utřete si slzy a kouknete se na sebe do zrcadla. Uvědomíte si, že dávno nejste veselá, společenská a plná života. Stala se z vás vyčerpaná a nervózní žena.

Pokládáte si otázku: „Čím to je, že se na všechno cítím tak sama?“

Proto je důležité si uvědomit, zda dokážeme být natolik otevřené ve vztazích, ať už před kamarádkou, rodiči nebo partnerem, že přestaneme mít potřebu dokazovat všem, jak jsme dobré a že vše zvládneme samy? 

Přesně ve chvíli, kdy toto přestaneme dělat, přestaneme dělat věci jinak, než jak je cítíme, přestaneme se rozdělovat na několik částí. Přestaneme být někým, kým nejsme. Přestaneme se trestat za to, že to všechno nezvládneme samy. Až tehdy se nám otevře ten prostor pro komunikaci, sdílení, vysvětlení. Otevře se nám přesně ve chvíli, kdy odhodíme všechny masky a ukážeme se takové, jaké jsme.

Věřte, že přesně v tuto chvíli ta pomoc přijde. Opora, možnost sdílení a podpora. Protože najednou i ostatní uvidí a ucítí to, jací opravdu jsme, opravdoví a bez přetvářek.

Položme si otázku: „Pro koho to předstírám? Pro sebe, abych se cítila dost dobrá? Nebo pro ostatní, aby mě tak viděli?“

Vypadá to jako kouzlo, ale ve chvíli, kdy přestaneme předstírat, že vše zvládáme samy a jsme skutečně samy sebou, pomoc přijde i bez požádání.