Vision Quest a jak jsem spala sama v noci v lese

Vision Quest je cesta za vlastní vizí. Pobyt o samotě v přírodě.

V rámci výcviku kněžek jsem prošla také vision quest a tím i nádhernou životní zkušeností. Pod vedením Katky Kramolišové.

Každá z nás jsme měly vše potřebné, spacák, karimatku, poznámkový blok a hlavně, žádné technické vymoženosti. Od Katky jsme dostaly potřebné instrukce a poprosily jsme Bohyně o požehnání a ochranu. A tak jsme v tichosti a beze slov vyrazily každá svou cestou za vizí. Když jsem se ztišila a naslouchala sama sobě, svému tlukotu srdce a volání duše. Najednou jako bych měla hlavu úplně prázdnou… Přírodu a místa okolo sebe jsem začala vnímat úplně jinak. Cítila jsem jako by mě lákaly, abych tento svůj čas strávila právě u nich v jejich středu. Bylo to jiné, žádné praktické myšlenky jako – tady je sucho, není tu vysoká tráva, sem asi zvířata moc nechodí,… Jen ticho a tlukot srdce. Ano ano, jak si dnes ustelu, tak si i lehnu.

 Našla jsem si místo přesně pro mě. To které mě nejvíce volalo a lákalo. S výhledem na můj oblíbený Starý Bernštejn, pod dubem a v krásně měkké voňavé trávě.

Poděkovala jsem a učinila vše pro svou ochranu. Zapálila svíčku a přivolala Bohyně kola, aby mi pomohli najít svou vizi a aby ke mně přišly ty zprávy, které potřebuji.

Začala jsem vnímat jen sama sebe a poděkovala i za své strachy (ty nás přeci chrání před tím, aby se nám cokoliv stalo). Uvědomila jsem si, co jsou moje strachy a čeho se bojím já a co jsou strachy ostatních (tma, zvířata, lidi, úraz, déšť,…), které mi na mou cestu přidali.

A také, co je vlastně reálný strach (divoké zvíře) a jak předejít tomu, aby došlo k jeho naplnění.

Až na místě při svitu měsíce, který ozařoval hrad, jsem si uvědomila, jak moc jsem propojená s přírodou a jak jsem jí vděčná za její dary. A jak moc jsem šťastná.

Také jsem si uvědomila své reálné strachy, když se setmělo a dohořela má svíčka a v křoví se začali ozývat zvuky zvířat. V duchu jsem je poprosila, aby zůstali a že já nejsem pro ně hrozba a tak se i stalo.

V tomto čase, kdy jsem ztišila vše a začala naslouchat svému vnitřnímu hlasu, mi začaly chodit myšlenky a já dokázala přijímat informace, které jsem do svého života potřebovala. Bylo to přesně to, na co jsem čekala. To co nepřijde, když nad tím usilovně přemýšlíme, ale jsou to slova intuice, kterou mnohdy ve víru akčnosti dní nevnímáme. Informace, které přišly z hloubi duše.

Vím, že se na vision quest nemá spát, ale já pak usnula jak Šípková Růženka, a přestože celý den před nocí střídavě pršelo, noc byla požehnaná a bez kapičky vody. Nevěděla jsem kolik je hodin, ale věděla jsem, že je čas jít zpět. Sluníčko probleskovalo mlhou a ptáci zpívali. Prostě ráj to na pohled. Poděkovala jsem svému místu i přírodě a vyrazila zpět. Vyspaná do „růžova“ a v táboře jsem zjistila, že je půl šesté ;-)))). A jak šel čas, přicházely další a mohly jsme sdílet své zážitky … úžasné. A díky tomu přicházely i další vhledy na informace, které ke mě přišly v noci.